První svatba roku 2018. Litomyšl. Zima. Když  zima, tak zima. Předpověď hlásila -16. Obřad venku.  Z Brna jsem vezla kabelu oblečení, abych přežila. Ale co já. Ale můžou to přežít nevěsta se ženichem? A hosté? Byla jsem pesimista. Bála jsem se nejen té zimy. Taky večerního obřadu v temných zámeckých zahradách, kde je nádherně, ale přece jen modrá ledková světla, kterými byly nasvíceny sochy Olbrama Zoubka moc naděje neskýtaly. Takže si to shrneme – zima, velká zima, tma. A neskutečně pozitivní nevěsta a ženich, kteří vůbec nepochybovali i přes mé vysvětlování, že to vyjde skvěle… Měli pravdu.

Nejprve musím napsat, jak skvělá je Kateřina a Jaroslav. Přiměli mě přehodnotit názor o úplně nerozumném naplánování svatby, úplně. Co by jinde mohl být problém tady nebyl. Opravdu. Nevěsta svou klidnou nádhernou energií přesvědčila všechny natolik, že nejen že jim obřad v sibiřských teplotách nevadil, naopak. Myslím, že snad ani nikomu zima nebyla. Prostě ji vůbec neřešili a nechali se unést neskutečnou silou okamžiku. Zářící Katka a Jaroslav, všichni okolo, slzy, dojetí, a poletující sníh, dárek shora, od toho, kdo byl na svatbě víc než přítomný…

Pro mě byla tahle svatba asi největší školou toho, že nadšení, energie a opravdovost lásky nedokáže udělat ze zimy léto, ale dokáže tu zimu prožít tak nádherně a se vší její krásou a překonat to obtížné a proměnit to v nádherný, průzračný a hluboký okamžik, krásnější než nejteplejší letní noc. Věřím, že takhle Kateřina a Jaroslav dokážou prožít všechny „zimy“ svého života. Že všechny obtíže a těžkosti, které je potkají, jednou zazáří v té proměněné kráse. Co může být víc.

 

(a omlouvám se za “rozmazané fotky”, pokud je chcete ostřejší, podívejte se do galerie, tanhle blog mě ne a ne poslouchat)…