Při focení tohoto editoriálu to vypadalo, že je všechno proti nám. Ještě den předem venku sněžilo (rozumějte, že při datu 21. dubna se s tím moc nepočítalo), alternativní vnitřní prostor vybouchl, ještě v pondělí jsme neměli “ženicha”, Zuzce, která chystala tiskoviny (oznámení, jmenovky,…) se polámala tiskárna, Michaela, která vyráběla šperky zůstala v Rumunsku, kde nasněžilo tolik, že se hory nedaly přejet. V den focení neodhadla Nataliya dopravní situaci a k Báře, která ji líčila, dorazila skoro o hodinu později a Michaela, našeho ženicha, dovezl autobus někam, kde vůbec neměl být.  Musím říct, že jsem si chvílemi říkala, že do tohoto podniku už víckrát nevstoupím. S profesionálním úsměvem a výrazem, že se nic neděje, abych nekazila atmosféru, jsem vydržela až do chvíle, než jsem si na místě vymkla kotník. Představa, že svatební sezóna právě začala, zítra svatba, příští sobotu svatba,… to už bylo i na mě moc. Ještě jsem čekala, že na Lucii, která je v sedmém měsíci, to přijde dřív. Tak stojí mi tohle za to?

Zatla jsem zuby a pokračovala ve focení. No co, teď to zvládnu, to nejhorší přijde až večer a tady mě teď potřebují.

Předpověď byla, že bude podmračeno. Celé odpoledne ale svítilo sluníčko. Všichni, co vypadalo, že přijedou pozdě, přijeli právě, když sluníčko začalo být to nejlepší. Jak se objevili a já jsem chytla pořádně foťák, všechno napětí spadlo. Najednou bylo všechno dobré. Nataliya byla krásná a něžná, skvělé světlo. Všichni byli radostní a smáli se tomu, co předcházelo. A fotky – no mrkněte.