Když se mě někdo zeptá, co fotím, vždycky říkám, že lidi. Nefotím (obvykle) produktovou fotografii, architekturu, přírodu… Jsem fotografkou lidí. A ještě navíc obvykle reálných lidí. Tedy příliš často nefotím modelky a manekýny, ale opravdové lidi. Ne, že by modelky a manekýni opravdoví nebyli. Ale víte, jak to myslím.

Práce s lidmi je skvělá, někdy náročná, ale vždycky zajímavá a hrozně mě baví. Mám takový pocit, že člověk fotí podobně, jak vnímá svět okolo. Někdo je technik, někdo samotář a má rád přírodu, někdo je detailista, tak si zkuste přiřadit, co by asi mohl rád fotit. Já mám ráda lidi. Když jsem byla malá a rodiče mi povídali pohádky, tak začínaly obvykle touto větou: “Byla jedna princezna…” a nikdy ji nedořekli, protože jsem se vždycky zeptala “…a byla hodná, nebo zlá?”. Když jsem malovala, nikdy jsem nemalovala hrady, kytky, zvířata, ale vždycky obličeje. Když přijdeme na návštěvu, manžel ví, jaké měly barvu zdi obývacího pokoje, jaké šaty měla hostitelka a jestli byla okna plastová nebo dřevěná. Já, pokud jdu mezi lidi, s kterými je mi dobře, nevím nic. Jen vím, jak se ti lidé cítili. A oči. Jaké měli oči. Protože skrz ně to všechno co je pro mě důležité nějak září ven.

A tak když fotím, nesoustředím se moc na detaily. Proto varuji všechny, kteří jste detailisté, nenechejte se fotit ode mě. Mě nevadí, když Vám vlasy budou držet jinak, než byl záměr. Nevadí mi, když bude mít Vaše děťátko kolínka od hlíny. Někdy to ani nezaregistruju. Přece čemu vadí špinavé kalhoty, když je klučina šťastný, že může běhat a v očích mu to hraje. A čemu vadí rozevlátý účes, když Váš obličej drží v rukách Váš milý a očima říká to, co se nedá vyslovit.

Vím, že každý máme tyto věci jinak. Já se dívám jinak než vy a tak i moje fotky jsou jiné. S velkým respektem k tomu, co neumím a na co si musím pracně občas dávat pozor – k pozornosti k těmto všem detailům – musím říct, že mou pozornost nepoutají. O to víc ale vnímám ty detaily v emocích mezi lidmi.

Asi proto nejraději fotím venku, zvlášť děti. Zvlášť ty, co už chodí po svých. Ateliér nabídne stálou teplotu, počasí bez deště, světlo tam, kde potřebuju. Příroda je pro mě ale volnost, svoboda, možnost rozběhnout se kam chci, chytit druhého za ruku a jít, nebo si sednout, nebo se natáhnout a koukat na oblohu…

Teď jsem po dlouhé době fotila ve studiu. A celý tenhle blog jsem vlastně psala, protože jsem se chtěla dostat k tomu, že i tam to může být skvělé :-). No, nějak se mi to zamotalo :-). Tak to napravím v dalším příspěvku :-). Doufám. Protože včera jsem fotila dvě rodinky, a bylo to opravdu krásné!  Takže i uvnitř to může být o tom důležitém. Přikládám pár fotek, které tedy vlastně k tomuto příspěvku ani nepatří. Ale asi patří :-).